Heřmánkové štěstí
23. 4. 2013
„Dýchejte, maminko. Tááák, přesně jak jste to trénovala v poradně,“ radila zdravotní sestra ženě ležící na porodním sále. „Až vám řeknu, pořádně zatlačíte a děťátko bude na světě.“ Její hlas ji uklidňoval. Dával jí jistotu, že všechno bude v pořádku.
Vedle ženy stál mladý muž v zeleném plášti s igelitovými návleky na nohou. Byl bledý, ale statečně držel svou manželku za ruku. Koukal na ni s obdivem a hladil ji po zpocených vlasech. Přemítal, kde se v tak křehké bytosti bere tolik síly a odvahy. On sám by nejraději s křikem utekl. Cítil se mnohem vystrašenější a neschopnější než jeho žena.
Jakoby vycítila manželovi obavy, zvedla k němu oči a zašeptala: „Bez tebe bych to nezvládla, miláčku. Ani nevíš, jak jsem ráda, že tu jsi se mnou.“ Muž ji políbil na čelo.
„Tak teď, maminko!“ zavelela sestra, žena stiskla manželovu ruku, zavřela oči a zatlačila.
***
V témže okamžiku se v obrovské kruhové místnosti připomínající římské koloseum v době jeho největší slávy, osvětlené měkkým bílým světlem, objevil starý muž. V obličeji měl hluboké vrásky a jeho vlasy připomínaly stříbro.
Nechápavě se rozhlížel kolem sebe. Neměl ponětí, kde je a proč. Uprostřed místnosti uviděl kulatý křišťálový stůl se dvěma židlemi. Přistoupil blíž a překvapeně couvl. Na desce stolu se objevil obraz nemocničního pokoje, ve kterém právě rodila žena s laskavýma, oříškově hnědýma očima.
Byla mu povědomá, ale nemohl si vzpomenout, odkud ji zná. Vzduch kolem něj zavoněl heřmánkem. Starý muž zavřel oči a vdechoval nádhernou vůni.
Cítil se šťastný.
Ze zasnění ho probral záblesk světla, které ho téměř oslepilo. Snažil se do světla podívat, ale bylo to, jako hledět do slunce. I přes to se mu zdálo, že v něm někoho zahlédl.
Nemýlil se.
„Jistě chceš vědět, proč jsi tady,“ promluvila postava. Její hlas byl tichý, vlídný, téměř otcovský. Nečekala na starcovu reakci a pokračovala: „Jsi tu, abys hrál hru.“
„Hru? Jakou hru? Kde to jsem a kdo jste vy?“ spustil starý muž příval otázek a clonil si oči. Snažil se spatřit postavu naproti sobě.
„Není důležité, kdo jsem, ani to, kde jsi ty. A jakouže hru? Hru života, jakou jinou.“ Postava se zasmála a světlo kolem ní se rozzářilo ještě jasněji. „Jen když ji dohraješ do konce, můžeš uzavřít kruh. Naplnit svůj osud. Jen tak zjistíš, kdo jsi a jaký život jsi žil,“ dodala a světlo se začalo vytrácet.
„Počkejte! Já… na nic si nevzpomínám. Co to má všechno znamenat?“
„Hraj a všechno se dozvíš,“ ozvalo se, jakoby z dálky.
Světlo pohaslo a postava byla pryč. Namísto ní sedělo u stolu asi šestileté plavovlasé děvčátko v bílých šatech, s velikou mašlí kolem pasu a pomněnkovým věnečkem na hlavě. Na křišťálovém stole se objevila dřevěná herní deska. Starý muž se na ni podíval, ale neměl ponětí, k čemu by mohla být. Nic na ní nebylo, byl to jen hladký kus dřeva. Jediné, co připomínalo hru, byly tři figurky, které se objevily na jejím okraji. Muž nevěděl, jestli se má dívat na holčičku nebo na figurky, které byly nádherně vyřezané do podoby člověka. Těkal mezi nimi a děvčátkem pohledem. Dívenka se tomu zasmála.
„Ahoj, já jsem Náhoda, zahraješ si se mnou?“ zeptala se. Její hlas byl bezelstný. Zaznívala v něm rozpustilost a radost ze života. Starý muž jí nedokázal odolat. Přisedl a kývl na souhlas.
Vedle herní desky se objevila hromada kostiček. Bylo zřejmé, co je potřeba udělat. Seskládat je tak, aby správně zapadly jedna do druhé. Jenže byl v tom háček. Stejně jako deska, i kostičky byly prázdné. Byly čistě bílé a jedna jako druhá. Nechápavě se podíval na děvčátko. To vzalo jednu do ruky a v tom okamžiku ji pokryly tenké černé čáry, které měnily svůj tvar tak rychle, že to starý muž jen stěží stačil sledovat. Položila kostku do rohu herní desky. Na té se vykreslila tlustá černá čára, ze které vybíhala spousta dalších, ale o poznání tenčích. Obraz připomínal lípu na konci podzimu. Tlustý kmen a na jeho vrcholu spousta větví a větviček rozrůstajících se do všech stran. Náhoda se vyzývavě podívala na starého muže.
„Tak do toho, přece to nenecháš všechno na mně.“ Znovu se roztomile zasmála a vzala další kostičku. Opět se na ní začaly míhat čáry. Tentokrát ji položila do protilehlého rohu.
Starý muž si z počátku myslel, že bude hrát proti děvčátku, teď mu však připadalo, že hrají spolu. Opatrně vzal do ruky jeden dílek. Na něm se, stejně jak to viděl předtím u dívky, vykreslily čáry a zběsile se proměňovaly do různých tvarů. Podíval se na dílky, které už ležely na desce, a s podivem zjistil, že ať se čáry změnily jakkoliv, vždycky dokonale padly k těm, které na desku položila Náhoda. Starý muž chvíli zvažoval, kam ji dát. Nakonec se rozhodl přidat ji k té, co byla položena první.
Děvčátko se tvářilo potěšeně a nadšeně vzalo další kostičku. Položilo ji na volné místo na desce a starý muž znovu přidal svoji. Hra ho začala bavit. Tempo se zrychlovalo a on pocítil vzrušení z toho, že bezhlavě dělá něco, aniž by přesně věděl, co z toho bude. Ani se nenadál a skládačka byla hotová. Obraz se spojil v jediný celek a on před sebou viděl nesčetně mnoho cest, jejichž začátek a konec tvořily první dva dílky, které do skládačky položila Náhoda. Některé cesty vedly přímo od začátku ke konci, některé se klikatily podél celé desky a některé nevedly nikam.
Náhoda se na něj podívala. I když se stále usmívala, zdálo se mu, že vidí v jejích očích lítost nad tím, že hra skončila.
„Teď už víš, jaké možnosti jsem ti nahrála a které z nich jsi zvolil,“ řekla rozpustile a zmizela i s jednou ze tří figurek.
Starý muž se díval na spleť cest a začaly se mu vybavovat okamžiky z jeho vlastního života. Rozpomněl se na chvíle, kdy se ocitl na rozcestí a na překážky, které mu stály v cestě. Viděl ty, které překonal i ty kterým se raději vyhnul. Některé mu byly prospěšné, jiné naopak. Viděl, co všechno mohlo být, kdyby volil jinak, a také viděl, jaké volby skutečně učinil. Jako na dlani se mu rozprostřela jeho vlastní rozhodnutí. Starý muž se usmál. Nelitoval toho, jak se popral s věcmi, které mu v životě Náhoda připravila.
Když vzhlédl od obrazce, seděl proti němu muž ve středních letech. V prvním okamžiku byl elegantně oblečený, voňavý a upravený. V dalším vypadala jako vagabund. Na sobě měl otrhané oblečení, zacuchaný špinavý plnovous a starý muž měl pocit, že sedí vedle kontejneru na odpadky. Tyto dvě podoby se střídaly stále rychleji, až splynuly v jednu.
„Já jsem Rozum,“ představil se a koukal na starého muže trpělivým pohledem.
„Jakou hru se mnou budete hrát vy?“ zeptal se starý muž, ještě plný dojmů z předchozího dostaveníčka s Náhodou.
„Já hry zásadně nehraju,“ odpověděl Rozum a v jeho hlase zaznělo opovržení.
„To nechápu. Tak proč jste tady? Já myslel, že proto, že spolu máme hrát.“
„To je pravda jen na půl.“
„Promiňte, asi mi to nemyslí moc rychle. Jak napůl?“ Starý muž se tvářil stále nechápavě a Rozum si povzdechl.
„Uf. Není na tom nic složitého. Ty hraješ hru, ne já. Já ti mohu pouze říct, co máš dělat. Zbytek je na tobě.“ Na tom už nebylo nic k nepochopení, ale stále tu byla otázka, jaká hra bude následovat.
Než se na to stačil zeptat, objevil se na herní desce papír se složitým vzorcem. Rozum kývnul ke vzorci a nezúčastněným tónem řekl: „Tvým úkolem je rozluštit to.“ V rukou se mu objevily velké přesýpací hodiny a začaly odměřovat čas. Starému muži bylo jasné, že má jen tolik času, kolik je písku v hodinách. Sklonil se nad vzorcem a pustil se do jeho řešení.
Polovina písku byla pryč a starý muž nebyl ani o krůček dál. Začínaly mu docházet nápady a na čele se mu zaleskl pot. Bezradně hleděl na vzorec. V hlavě měl prázdno. Měl sto chutí papír roztrhat na malé kousíčky. Chtělo se mu křičet nad jeho nesmyslností. Nechybělo mnoho a býval by to vzdal. Vzhlédl však k Rozumu, který mlčky sledoval zrnka písku v hodinách. Nadechl se a začal znovu od začátku. Probíral možnosti jednu po druhé a dokonce ho napadlo i několik nových. K výsledku se však nedobral.
Když dopadlo poslední zrnko písku, papír se vzorcem se rozpadl na prach. Zavanul vítr a rozfoukal ho do všech stran. Starý muž už byl klidný. Neznal sice řešení, ale věděl, že udělal vše, co mohl.
„Neznám řešení. Nemám ponětí, co měl ten vzorec znamenat. Vyhrál jste,“ řekl a zpříma se podíval Rozumu do očí. Ten se zamračil.
„Už jsem ti řekl, že hry nehraju.“ V tónu, jakým to řekl, zaslechl starý muž pobavení. „A co se výhry nebo prohry týče, záleží, jak se na to člověk podívá. Vzorec jsi sice nerozluštil, ale taky jsi to nevzdal. I když byla chvíle, kdy jsi měl sto chutí to udělat. A teď ruku na srdce, činil jsi tak i ve svém životě?“
Starý muž si vybavil okamžiky, kdy věci dotáhl do zdárného konce. Ne vždy se mu podařily tak, jak to původně plánoval, ale nějaké řešení našel. Nemusel se za ně stydět. Potom se mu začaly promítat před očima věci, které vzdal a nechal je náhodě. Uviděl možnosti, které mu unikly díky jeho lehkovážnosti a všechny své blízké, kterým tím změnil život. Zalitoval promarněných příležitostí a věděl, že by rád udělal všechno jinak. Ze hry s rozumem neměl vůbec dobrý pocit. Znejistěl. Hlavou se mu honily myšlenky, jestli si vůbec svůj život zasloužil. Nebyl si jistý, jestli ho neprožil zbytečně.
Jeho vědomá rozhodnutí, která v životě udělal a na kterých se sám podílel, se spojila s cestami, které stvořil společně s Náhodou. Uviděl před sebou celý svůj život jako na dlani. Se vším dobrým i zlým. Najednou si nebyl jistý sám sebou.
Rozum se začal rozplývat a s ním i druhá figurka. Než zmizeli docela, Rozum zavolal: „Ten vzorec neměl řešení. Měl ti jen ukázat, jak jsi na tom byl v životě s odhodláním a zodpovědností.“
Starý muž se tomu chtě nechtě musel zasmát. Pak napjatě vyčkával, kdo přijde tentokrát. Pořád ještě zbývala třetí figurka.
Na židli proti němu se nikdo neobjevil. I herní deska zůstávala prázdná a nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěl někdo přijít. Znovu si v duchu promítal vše, co mu přinesla hra s Náhodou a Rozumem. Znal se teď lépe než dřív. Na některé chvíle v životě byl hrdý, ale z většiny měl pocit, že jen tak proplouval. Že byl neužitečný. Zbytečný.
Trhl s sebou, když na jeho rameni spočinula něčí ruka. Ohlédl se a spatřil stařenu. Její obličej byl nažloutlý, zbrázděný vráskami a kůži měla tenkou jako papír. Její vlasy připomínaly čerstvě napadaný sníh. Pohled však měla přátelský a vlídný. Starý muž měl pocit, že mu její přítomnost přinesla svým způsobem úlevu. Nemusela říkat kdo je. Věděl to. Když se nad tím zamyslel, nejspíš ji čekal.
„Já jsem Smrt,“ řekla stařena, zcela zbytečně. I když věděla, že není třeba představování, musela dodržovat pravidla. Starý muž se na ni usmál.
„Čekal jsem tě,“ odpověděl naprosto klidně, až se tomu sám podivil. Dřív se smrti bál. Teď jí stál tváří v tvář a ani se mu nezachvěl hlas.
„Ano, vím. Je čas, dotáhnou tvou hru do konce,“ řekla Smrt.
„To mě teď někam odvedeš, nebo tak něco?“
„To záleží na tobě.“
„Na mě? Copak si člověk může vybrat, jestli zemře nebo ne?“
„Ne, ale může si vybrat, jestli bude žít. Je na tobě, jak tuhle hru ukončíš.“
Muž se na ni nechápavě podíval. „Nerozumím ti,“ řekl po chvíli.
„Viděl jsi, jaký život jsi žil. Teď je čas rozhodnout se, jestli ho chceš skutečně prožít.“
Starý muž přemýšlel o své zbytečnosti na světě. O promarněných šancích. O své nezodpovědnosti, když nechával všechno náhodě. Nevěděl jistě, jestli chce takový život. Jestli to má cenu. Už se nadechoval k odpovědi, když znovu ucítil příjemnou vůni heřmánku. Tentokrát mu připadala důvěrně známá a blízká. V tu chvíli si uvědomil, kdo byla žena s oříškovýma očima. Už mu bylo jedno, kolik špatných a dobrých rozhodnutí v životě udělal. Jediné, na čem záleželo, byla ona. Věděl, že se jí nedokáže vzdát, ani kdyby chtěl.
„Ano. Chci žít svůj život,“ odpověděl vážně a Smrt ho uchopila za ruku. Vedla ho k velkým obloukovým dveřím. Byly otevřené a zářilo v nich světlo. Stejné, jakým zářila postava, kterou uviděl na začátku své hry. Pokoušel se rozpomenout, jestli tam dveře byly i předtím. Nevěděl jistě.
Třetí figurka zmizela.
***
Porodním sálem se rozlehl dětský pláč.
„Je to chlapec,“ zahlaholila zvesela sestřička.
Otec, naplněný radostí, políbil svou ženu do vlasů. Voněly po heřmánku.
Doktor položil dítě na břicho matky a ta chlapečka zlehka hladila po ochmýřené hlavičce. V jejím pohledu se zračila láska a štěstí, jakým na světě není rovno. Pyšný otec oba sledoval a představoval si, jak z jeho prvorozeného syna roste slavný fotbalista. Byl si jistý, že to bude velký sportovec. Prožije to, co on sám nestihl, o tom nepochyboval.
***
Starý muž kráčel, smířený sám se sebou, vedle Smrti. V tom zaslechl dětský pláč.
Zastavil se.
„Co by se stalo, kdybych se rozhodl jinak?“ zeptal se.
Smrt odpověděla prostě a bez vytáček: „Nekráčela bych teď vedle starého muže. Nesla bych na rukou dítě, jehož život by navždy zůstal jen nepopsaným listem.“
Muž spokojeně přikývl a vstoupil po boku Smrti do dveří zalitých světlem.“