A tak to chodí každý den
10. 1. 2013
Nemám ráda lidi,říkám si v duchu, když se halou klientského centra ozve protivné PÍP, PÍP, PÍP. Dnes je to přinejmenším posté, a to tu sedím teprve hodinu. Ještě mě čekají další čtyři.
Koutky úst se mi zvednou do úsměvu, který jsem v průběhu let strávených za přepážkou dovedla k dokonalosti. Zmáčknu tlačítko a na velké světelné tabuli se s ještě protivnějším DINGDONG rozsvítí číslo 253, které směruje návštěvníka úřadu na čtvrtou přepážku.
Rozhlédnu se po obdélníkovém prostoru pro klienty. Sedátka z lamina imitujícího dřevo jsou přimontovaná na kovovém rámu po osmi kusech v pěti řadách za sebou a jsou téměř obsazená. Pár lidí postává u pultu s tiskopisy a skoro všichni hledí k deseti přepážkám, které se táhnou podél levé stěny po celé délce místnosti. Hezky v řadě, jedna vedle druhé. Ze sedačky vstane muž a oči mu září štěstím, konečně se dostal na řadu. Jeho prošedivělé vlasy pomalu vzdávají svůj boj a postupně opouštějí pohodlí pokožky hlavy. Uvědomím si, že je vážně obrovský. Já nejsem žádný drobek, ale jemu bych sahala stěží k ramenům.
Muž se automaticky vydává přesně opačným směrem, než je moje přepážka.
„No, jestli se ti to líp počítá, klidně to vem odzadu, tvoje volba,“ zabroukám tiše a kolegyně u vedlejší přepážky se zachichotá. Já se všemožně snažím navázat s mužem oční kontakt a naznačit mu, kterým směrem se má vydat.
Marně.
„To je doba, to neumíš napočítat do deseti? Víc přepážek tu nemáš, chlape. Deset, devět,… počkej, kam to jdeš?! Nemusíš se vracet na desítku,“ povzbuzuji v duchu muže, jenž okázale ignoroval osm přepážek, okolo kterých před chvílí prošel a zarputile se snaží najít číslo čtyři někde mezi devítkou a desítkou.
Se zaujetím sleduji, jak panika v jeho tváři každou vteřinou roste a na čele se mu začínají tvořit kapičky potu. Nejspíš nedokáže pochopit, jak funguje číselná řada, tak stále přechází tam a zpět mezi přepážkami devět a deset.
„No tak, otoč tu hlavu. Jen o centimetr, tam to pokračuje, vidíš? Osm, sedm, šest…“ snažím se zapůsobit na muže telepatií.
Nic.
Tvrdohlavě stojí na místě a hledí na velká čísla nad přepážkami devět a deset.
Zmáčknu tlačítko a na světelné tabuli znovu zabliká červená 253.
Takový tlak muž nevydrží. Nervózně se ohlédne na tabuli, kde svítí jeho číslo a potom, i přes to že úřednice na desítce právě něco vysvětluje vetché stařence s francouzskou holí, přiskočí k přepážce.
„Nevim, kam mám jít!“ vybafne na referentku a cpe jí pod nos lístek s číslem.
Stařenka s holí, kupodivu čiperně, uskočí na stranu. Moudré rozhodnutí. Být o vteřinu pomalejší, muž by ji zcela jistě přimáčkl k dřevěnému pultu.
Referentka si vezme lístek. Podívá se na něj a vzhlédne ke světelné tabuli, na které se mezi tím s hlasitým DINGDONG už potřetí rozbliká jeho číslo.
„Přepážka čtyři, pane,“ odpoví referentka nechápavě a mile se na muže usmívá.
Drobné kapky potu na jeho čele se začínají slévat do větších a jedna za druhou mu stékají v tenkých pramínkách po spáncích.
„Nejsem blbej, nééé!“ houkne podrážděně a propaluje úřednici nenávistným pohledem. „Kde to sakra je?“
Referentce zacukají koutky, ale ovládne se. Nakloní se trošku přes přepážku a ukáže muži prstem, kudy se má dát. Potom se posadí a podívá se na mě, já nemůžu udržet smích a omluvně pokrčím rameny. Na vzdálenost šesti metrů nešlo neslyšet vše, co bylo řečeno. Referentka na desítce to nevydrží a vyprskne také. Stařenka, která vše pozoruje ostřížím zrakem, se k ní přidá, to se s Blážou nasmějí, až jí to bude vyprávět.
Muž, který už udělal několik kroků k vytouženému cíli, se zastaví. Prudce se otočí, a v obličeji celý rudý zařve.
„To se smějete mně?!“ Kdyby mohl, přeskočil by přepážku a s úřednicí zatřepal, jako s králíkem.
„Já… to… to bych si nedovolila, pane,“ vyblekotá referentka a já se v záchvatu smíchu svezu hlouběji do židle.
„No proto, to bych si vás sakra podal. Mohla byste bejt moja dcera, tu bych za něco takovýho vyfackoval, až by se jí hlava klátila ze strany na stranu,“ zpraží ji a jeho obličej dostává nebezpečně nafialovělou barvu. Hrdě, spokojený sám se sebou, odejde k mojí přepážce.
Než dorazí, zklidním se na tolik, abych mohla obstojně reprezentovat náš úřad. Po smíchu zbyly jen zrůžovělé tváře a jiskřičky pobavení v očích, ale jinak jsem připravena na všechno.
„Dobrý den, co byste potřeboval?“ řeknu vstřícným tónem, který se mi už mnohokrát osvědčil.
„Dobrej den, já bysem chtěl vyřídit todle,“ připlácne přede mě na pult kus papíru, kam mu nejspíš jeho manželka napsala, co vlastně potřebuje. „Nevěřila byste, co se dneska vobyčejnej člověk nalítá, než něco vyřídí. Ti Holomci ve vládě člověka úplně uštvou. Představte si, že sem tu už počtvrté.“
Přečtu si pokyny na papírku a s obavami se na pána podívám. Mám pocit, že mi v krku uvízl knedlík. Ne, tohle nemůže skončit dobře, říkám si a horečně uvažuji, jak se z nemilé situace dostat.
„Opravdu počtvrté?“ zavrtím nevěřícně hlavou. „No, máte asi pravdu je toho potřeba zbytečně moc,“ pokračuji soucitně a snažím se zahrát na jeho notu.
„Jak řikám, přivedó člověka do hrobu, darebáci jedni,“ dodá a má očividnou radost, že souhlasím s jeho reptáním.
„Můžete mi říct rodné číslo?“ snažím se oddalovat to, co budu nucena dříve či později říct.
„Toď si to naťukněte, já si to z hlavy nepamatuju.“ Vytáhne z kapsy opotřebovanou občanku a hodí ji přede mě na přepážku. Vezmu ji do ruky a v rychlosti naťukám rodné číslo. Jsem si jistá, co uvidím, ale třeba… ne. Sakra, že výměna dat mezi úřady funguje zrovna, když to člověk vůbec nepotřebuje,zakleju v duchu.
„Máte to tu všechno v pořádku,“ usměji se na něj a zvažuji, jestli už nastal ten pravý čas, abych šla s pravdou ven.
Muž zahlaholí: „Já vim, slečinko. Přišlo mi vod vás jakýsi potvrzení.“ Důležitě mi zamává před očima dalším papírem.
Nenápadně se zhluboka nadechnu, podívám se na něj a snažím se odhadnout, jak bude reagovat na to, co se chystám vyslovit.
„Takže,“ začnu opatrně, „co se týká vaší záležitosti, pošlu vás na přepážku číslo deset,“ odhodlám se konečně a rozetnu to. Dávám si na čas, než se na něj znovu podívám a mezi tím navolím na vyvolávacím zařízení správnou přepážku.
Vteřiny běží a mně nezbývá než najít odvahu opět vzhlédnout. V jeho tváři se zračí ohromený výraz. Naprázdno otvírá a zavírá pusu a třeští na mě oči. Jeho pokožka mění barvy rychlostí blesku, chvíli se střídá rudá s nafialovělou a nakonec muž pobledne.
Kruci, snad mi to tu s ním nesekne, jaké je číslo na záchranku, 155 nebo je to 158,horečně uvažuji a starostlivě se na něj dívám.
Po chvíli vybuchne a jeho tvář opět zahoří červeně.
„To si ze mě snad děláte prdel. Teďko jdu odtamtaď! Máte tady v tom nehoráznej bordel, to vám teda řeknu. Já se na to můžu vysrat,“ zařve, zmuchlá papírek s číslem 253 a hodí ho po mně. Potom rázným krokem vypochoduje z budovy.
„Tak, nashle zítra, to už bude popáté,“ zašeptám a chvíli ještě koukám na vchodové dveře, jestli se přece jenom nerozhodne vrátit a dotáhnout svou misi na úřad do zdárného konce.
Lidi jsou zvláštní. Ten muž tu strávil tolik času a těsně před cílem to vzdá, přemítám v duchu.
Zpátky do reality mě vrátí pronikavý pípot.
PÍP, PÍP, PÍP.
Zmáčknu tlačítko a na světelné tabuli se rozbliká číslo 254. Nasadím vstřícný úsměv a projedu pohledem místnost. Ze židle se zvedá hnědovlasý mladík s pronikavě modrýma očima. Rozhlédne se a vydá se přesně opačným směrem, než je moje přepážka.