Vyměřený čas
25. 4. 2013
Vyměřený čas
Tiktaktiktak… tiktak… tik tak… tik tak… tik.
Zastavil jsem se a napínal uši.
Ticho.
Opravdu bylo ticho.
Jak je to možné? Můj čas nemohl vypršet tak rychle? Jak dlouho mi ještě zbývá? Hodina? Nebo den? Naštvaně jsem se otočil a šel hledat Kamilu. Jednu z nejpopulárnějších roztleskávaček basketbalového týmu místního gymnázia a taky tu nejkrásnější dívku, jakou jsem kdy viděl. Konec konců, ona byla důvodem, proč jsem se ocitl tady. Nedokázal jsem odolat nádherné vůni jejích kaštanových vlasů. Voněly, jako na slunci dozrálé broskve a já broskve miloval.
Mimochodem, jsem anděl. Vlastně býval jsem, než jsem pro ni padl.
Nemusel jsem Kamilu hledat dlouho. Věděl jsem, že je teď na tréningu a za chvíli se vyhrne z tělocvičny i s ostatními dívkami. Postavil jsem se tak, aby na mě dobře viděla už ode dveří. Založil jsem si ruce na prsou a čekal. Když vyšla, její krása mi vyrazila dech. Ostatně jako pokaždé, když jsem ji spatřil. Představoval jsem si tu nádhernou vůni jejích vlasů. Představoval jsem si zamilovaná slova, která mi šeptávala, rozvášněné polibky a slib, který jsme si dali jedné překrásné noci. Tenkrát jsem jí daroval ty hodinky. A s nimi všechen svůj čas.
Kamila dělala, že mě nevidí. Šla v hloučku kamarádek, pohazovala vlasy ze strany na stranu, a jak se do nich opíraly sluneční paprsky, zdálo se, že od nich odletují jiskry. Dívky se zastavily na chodníku před tělocvičnou. Za chvíli vyšel i celý basketbalový tým. Na Kamilině tváři se rozzářil úsměv. Stejný, který kdysi měla jen pro mě. Koutkem oka střelila k místu, kde jsem stál a rychle se podívala jinam. Její úsměv poněkud pohasl. Ucítil jsem nesnesitelnou bolest. Jakoby vzal někdo mé vnitřnosti do rozžhavených kleští a zmáčkl. Slyšel jsem, jak se mi s mrazivým praskáním obaluje srdce ledem. Pocítil jsem hněv. Pomalým krokem jsem se vydal ke skupině.
„Můžu s tebou mluvit, Kamilo?“ Neodpověděla, jen si pohrdavě odfrkla a udělala několik kroků směrem ke mně. I když mlčela, její pohled mluvil za ni. Jasně říkal, abych se sbalil a neobtěžoval. Odvaha, se kterou jsem za ní vyrazil, mě rázem přešla. „Potřebuju vědět, co jsi udělala s těmi hodinkami, co jsem ti dal,“ vysoukal jsem ze sebe. Vím, nebyl to zrovna nejlepší začátek, ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo.
„Cože? Chceš říct, že jsi tu jen kvůli těm blbejm hodinkám?“ vyjela na mě.
Cítil jsem se hrozně. Jistě, že to nebyl jediný důvod, i když s tím úzce souvisel. „Říkal jsem ti přece, jak mi na nich záleží,“ hlas se mi třásl a měl jsem pocit, jako bych se jí omlouval. Modlil jsem se, abych se nerozbrečel. Nedivte se, býval jsem anděl, ne žádný drsňák.
„A co je s nima, chceš je zpátky? Nebo co?“ zaútočila na mě znenadání.
„Ne, já… tak jsem to nemyslel, promiň, Kamilo. Jen, že nejdou.“
„A co je ti do toho, jednou jsi mi je dal, tak se nestarej!“ vypálila okamžitě, ale znejistěla. Přiložila si hodinky k uchu. Vážně netikaly. Podívala se na mě, jako bych byl z jiné planety. I když nebyla daleko od pravdy, marťan opravdu nejsem. Potom zvýšila hlas. Asi jí došlo, že bych neměl o rozbitých hodinkách vůbec vědět. „Ty mě špehuješ? Lezeš mi do šatny a prohledáváš skříňku? Seš snad úchyl?“ Její kamarádi zpozorněli. Přestali se bavit mezi sebou a sledovali mě a Kamilu.
Pokoušel jsem se uklidnit situaci. „Promiň, nechtěl jsem tě obtěžovat a neměj strach, u tebe ve skříňce jsem nebyl, ale říkal jsem ti, jak jsou pro mě ty hodinky důležité. Čistila jsi je pořádně, jak jsem tě o to prosil?“ blekotal jsem bezmyšlenkovitě a připadal jsem si jako blbec. I když na tom, co říkám, stejně nezáleželo. Kamila neposlouchala.
„Nebyl? Tak jak sakra můžeš vědět, že nejdou?!“ hleděla na mě a po lásce a něžnosti nebylo v jejích zelených očích ani památky.
Strčil jsem ruce do kapes, aby neviděla, jak se mi třesou. „Opravdu ne. Pamatuješ, říkal jsem ti, že jsem trochu… zvláštní. Kdysi se ti to líbilo. Ale to je jedno, mohla bys dát prosím ty hodinky co nejdřív opravit? Je to důležité.“ Nemyslím, že jsem to řekl nějak urážlivě, Kamila však vybuchla.
„Teď jsi to vystihl, zvláštní! Přesněji, divnej! Seš úplnej magor, to ti nedochází, proč jsem se na tebe vykašlala? Nikdy tě nezajímalo nic než ty pitomý hodinky. Nemáš představu, jak je otravný poslouchat pořád dokola, abych je vyčistila a abych na ně dávala pozor. Jsou to proboha jen hodinky!“
Kamila nebyla zlá, jen nemohla tušit, proč je to pro mě tak důležité. A já jí to říct nesměl. Ale možná by se nic nezměnilo, i kdyby to věděla. Opravdu jsem byl divný. Nepatřil jsem do jejího světa a i přes slib, že spolu zůstaneme na věky, byl náš vztah předurčen k zániku. A já s ním.
„Kamilo, prosím. Já vím, že jsem byl nesnesitelný, je mi moc líto, jestli jsem ti nějak ublížil. Jen nech ty hodinky opravit, nic jiného od tebe nežádám,“ škemral jsem. Opravdu jsem škemral. Jestli mě donutí, abych se před ní plazil po břiše, na místě se propadnu do pekla. Pak už bude jedno, co se stane s hodinkami, prolétlo mi hlavou.
„Ty seš neskutečnej,“ zasyčela a začala odepínat hodinky z útlého zápěstí. Nešlo to tak rychle, jak si představovala, tak je nakonec strhla. Zapínání prasklo a s kovovým cinknutím dopadlo na chodník. Ledová krusta kolem mého srdce se zachvěla. „Vem si ty svoje hodinky a nech mě konečně na pokoji. Nepřeju si, abys mě ještě někdy otravoval, je ti to jasný?!“ vřískla a hodila je po mně. Potom se otočila a odcházela. Její přátelé ji se smíchem následovali. Sem tam se po mně někdo z nich otočil a zavrtěl hlavou. Cítil jsem se příšerně.
Kamilino zavřeštění mi připomnělo hlas harpyje. Zákeřného stvoření, o kterém se tam nahoře vyprávěly strašidelné příběhy malým andílkům, aby si rozmysleli pády z nebe. Na mě to nezabralo, a jestli byly ty příběhy pravdivé, už brzy nějakou uvidím na vlastní oči.
Hodinky jsem se chytit nepokusil. Dopadly na zem a roztříštily se o beton. Led kolem mého srdce pukl a já ucítil, jak se mi tělem rozlévá chlad. Třásl jsem se a netušil, co se bude dít dál. Byl jsem najednou nějak lehčí, jakoby průhledný, jen chlad přetrvával. Vzhlédl jsem a na druhé straně cesty stála dívka. Dívala se na mě. Její čokoládové oči sálaly teplem. Byly tak něžné a zároveň se v nich zračil smutek. Nebyla tak nádherná, jako Kamila, byla spíš nevýrazná, obyčejná, ale přesto z ní cosi vyzařovalo. Cosi příjemného, krásného a důvěrného. Chlad začal ustupovat. V hlavě jsem uslyšel její hlas. Řekla jedinou větu: Miluji tě, od první chvíle, kdy jsem tě uviděla, škoda že sis toho nikdy nevšiml. Chtěl jsem se k ní rozběhnout a chytit ji do náruče. Chtěl jsem jí říct, že je čas ještě všechno napravit.
Jenže už to nešlo.
Můj čas právě uplynul.
Zmizel jsem a pohltila mě tma. Před očima jsem stále viděl ty smutné čokoládové oči. Jaký jsem byl hlupák.
I teď, s odstupem času, často myslím na hnědé oči, které byly se mnou, když jsem se vytrácel. Oči dívky, se kterou to mohlo být opravdu na věky.
Na peklo jsem si zvykl. Pro padlého anděla není zas tak hrozné. Je nás tu víc, kteří se rozhodli špatně a promarnili na zemi svůj vyměřený čas. Konec konců, i sám velký šéf býval jedním z nás, takže máme protekci. Dokonce ani harpyje nejsou tak děsivé, jak jsem si je představoval, nebýt jejich pronikavého hlasu, byly by to docela příjemné společnice.
Zpočátku jsem se tady bál, ale teď už necítím velký rozdíl. Všichni jsme jen ztracené duše, které chtějí někam patřit, ať už nahoře nebo dole. Jen nahoře to lépe maskují.
Jediné, čeho opravdu lituji je, že nikdy nezjistím jméno dívky s čokoládovýma očima. Nebudu jí moct poděkovat za to, že jsem v té těžké chvíli nemusel být sám.