Noční dobrodružství Jarmilky Borůvkové
29. 5. 2013
Jarmilka Borůvková byla čerstvá třicátnice, ale svým stylem oblékání stále neopustila začátek devadesátých let, kdy jí bylo osm. Nechyběla ani silná čelenka v pestrých barvách, která držela na svém místě její husté kudrnaté vlasy. Možná proto jí kolegyně v práci nikdy neřekly jinak než Jarmilka. Milé, jen kdyby v tom oslovení nebyla jistá dávka ironie.
Je však také možné, že na vině byla Jarmilčina povaha.
"Jó, copak naše Jarmilka, u té byste hledali chyby marně. Všechno má jako podle šablony,“ odpovídaly kolegyně na otázky, jak je na tom Jarmilka pracovně. „Ta si už jako malá holka hrávala s panenkami podle abecedy,“ smály se a v jejich hlasech zaznívala zlomyslnost. Ne, že by Jarmilku nesnášely, ale nebyly schopné smířit se s tím, že je prostě jiná – divná. Není divu, že byla terčem, do kterého se tak dobře trefovalo.
Jarmilka si z toho nedělala těžkou hlavu. Žila ve svém světě. Ve světě, kde mají věci přesně dané místo, a pokud by je chtěl někdo přemístit, tvrdě by u ní narazil. Někdo by mohl říct, že její potřeba pořádku a bezchybnosti je chorobná, jenomže pro ni to byla přirozenost.
Jednoho rána seděla Jarmilka za svým pracovním stolem a horečně přerovnávala papíry. Něco hledala, ale nenacházela. I když se činila opravdu rychle, dávala si záležet, aby okraje pěkně zařezávaly. Nikdy by nedopustila, aby na jejím stole zavládl chaos, jaký vídala u ostatních dvou děvčat v kanceláři. O to hůř nesla, že něco nemůže najít.
Jarmilčino puntičkářské ego utrpělo obrovskou ránu a v jejích očích, nepřirozeně zvětšených silnými dioptriemi, se začínaly objevovat první známky paniky.
„Jak je to možné! Jsem si jistá, že jsem to položila sem, tak jak to, že to tu není!“ Bylo jí do pláče.
„Nestresuj, určitě se to najde, projdi to ještě jednou,“ uklidňovala ji kolegyně od protějšího stolu. „Puč mi něco, zkusím se podívat s tebou.“
Jarmilka na ni nedůvěřivě pohlédla a vzápětí jí oči sklouzly na hromady neuspořádaných dokumentů. Neměla ve zvyku být nezdvořilá, ale představa, že by její úhledně srovnané hromádky dopadly stejně, jí naháněla hrůzu.
„Prošla jsem to snad stokrát, prostě je to pryč!“ odpověděla. Panika jí přeskočila z očí do hlasu a udeřila plnou silou. Hlas se jí třásl a ona měla pocit, jakoby snad ani nebyl její.
Svezla se hloub do kancelářské židle a bezmocně hleděla na hromádky na svém stole. Byla si jistá, že její čtvrtletní statistika ležela hned nahoře. Na hromádce AKUTNÍ – RÁNO ODEVZDAT.
Crrr… Crrr… Crrr…, na stole se rozdrnčel telefon.
Jarmilka zbledla.
Napřímila se na židli a toporně se natáhla k telefonu. Stále roztřeseným promluvila:
„Borůvková…
No, když já…
To ne, paní ředitelko, jen…
Když já ji…
Ano…
Hned.“
Položila sluchátko, vstala a jako robot vykročila ke dveřím. Kolegyně ji provázely soucitným pohledem. Ať byla Jarmilka jaká chtěla, ředitelčin hněv jí nepřál nikdo.
Ředitelka úřadu byla sebevědomá workoholička ve středních letech a přezdívalo se jí Tarantule. V celé budově nebyl nikdo, kdo by zůstal v klidu, když jí měl čelit tváří v tvář. Přímo se vyžívala v situacích, kdy mohla po člověku skočit a vysát z něj všechnu sebedůvěru. Člověk by si myslel, že to má v náplni práce.
Ona sama byla dokonalá, ať už šlo o účes, či oblékání nebo o práci. Na krátko střižené blond vlasy byly vždy dokonale upravené. Každý pramen držel na svém místě a neexistovalo, aby ji člověk zahlédl v riflích a botách bez podpatku. O své práci a důležitosti měla vysoké mínění. Ve všem se vyznala a okázale dávala najevo, že nemá konkurenci. Nutno podotknout, že přehled opravdu měla.
Jarmilka stoupala po schodech nahoru a byla v ní malá dušička. Mohla do nejvyššího patra vyjet výtahem, ale snažila se střetnutí se svou nadřízenou oddálit. Každá vteřina byla dobrá.
Po cestě spřádala různá vysvětlení, kterými by zdůvodnila, proč nenese statistiku. Pro mnohé nedůležitý kus papíru, na kterém se na každém úřadě tolik lpí. Většina lidí ho považuje za zbytečnost. Nicneříkající změť čísel, která jen skreslují výsledky skutečné práce. Jarmilka, se svou potřebou mít vše perfektně srovnané a nalinkované, však věděla, že bez statistiky by to nešlo. Byla přesvědčená, že by se bez ní Země nemohla točit kolem své osy. Svět by přestal fungovat. To měly s ředitelkou společné.
„Můžete mi vysvětlit, jak se Vám to mohlo stát, Jarmilo?“ udeřila na Jarmilku ředitelka zostra, když se pokusila říct, proč nenese statistiku. Nevymyslela žádné důvěryhodné vysvětlení, tak ze sebe o překot sypala pravdu.
„Nevím, paní ředitelko. Když jsem včera odcházela, položila jsem ji na kraj stolu a ráno tam nebyla.“
"Nebyla?! Aha, takže jste ji někam založila.“
„Já… Ale, já jsem ji nezaložila, když jsem odcházela, ležela tam. Nemůžu za to, že je pryč.“
„Obviňujete tedy někoho z krádeže?“
„Ne, to ne, já jen…“
„Takže tu nejspíš máme duchy,“ utnula ji ředitelka a v tónu jejího hlasu zazněl výsměch. „Proč jste tu statistiku nevytiskla znovu?“ pokračovala ve výslechu.
„Když, já… já jsem si ji neuložila. Myslela jsem, že to nebude potřeba,“ špitla Jarmilka tak tiše, že se sama divila, jak ji ředitelka vůbec mohla slyšet. Očima hypnotizovala špičky svých bot.
„Tak vy jste myslela! Já vám něco řeknu, vy nemáte ponětí, o čem je vaše práce, slečno Borůvková. Ve Vašem případě nemůže být o myšlení ani řeč. Nebo mi jste schopná vysvětlit, proč jste nesplnila zadaný úkol?“
„Já ho ale splnila, paní ředitelko. Jen se… někam ztratil.“ Jarmilka odlepila oči od podlahy a zoufale se na Tarantuli podívala.
„Tak ztratil!“ V ředitelčině pohledu se zablýsklo. Vzpurnost, jakou, ač nevědomky, předváděla Jarmilka, ji přímo pobízela, aby tu nulu zašlapala do země. „Myslíte, že kusu papíru narostly nožičky a někam si odskočil? Vy jste ho ztratila, nazývejme věci pravými jmény.“
„Ale já tu statistiku opravdu neztratila, když jsem odcházela, ležela na stole a ráno…“
"Ráno byla pryč, to už jsem slyšela. Mám ještě jednu teorii, slečno Borůvková. Prostě jste ji neudělala a teď se z toho snažíte vykroutit.“
„To ne! Já ji udělala, včera jsem na ní pracovala celý den.“ Zoufalé Jarmilce se zlomil hlas. Do očí se jí nahrnuly slzy a za chvíli už se proudem valily zpoza brýlí. Tohle byla rána pod pás. Jak si mohl někdo myslet, že by neudělala svou práci. Vždycky ji dělala perfektně a tahle ženská se do ní naváží, i když to ví. Moc dobře to ví.
„To povídejte někomu jinému! Měla jste mi ji odevzdat a nemáte ji. Nemohu tedy učinit jiný závěr, než že jste si nesplnila svou povinnost a já z toho vyvodím patřičné důsledky. Můžete jít, slečno Borůvková,“ uzavřela ředitelka vítězoslavně. Cítila uspokojení z dobře odvedené práce. Podařilo se jí zlomit Jarmilčinu zpupnost. Ukázala jí, kde má svoje místo.
Jarmilka těžce dosedla na židli. Oči měla ještě zarudlé od pláče a kolegyně kolem ní chodily po špičkách. Nikdo ji neutěšoval, ale aspoň se nesmály.
Honilo se jí hlavou, kam se mohla její statistika podít. Hromady už znovu neprohlížela, věděla, že to nemá cenu. Nebyla tam. Přemýšlela, kdo ji mohl vzít. Už víckrát měla pocit, že papíry nejsou na tom místě, kam je položila. Co pocit, Jarmilka si tím byla jistá, ale pokaždé nad tím jen mávla rukou. Říkala si, že nejspíš spadly uklízečce na zem a nevrátila je na správné místo.
Tentokrát to však bylo jiné.
Tentokrát ji někdo okradl.
Záměrně ji vystavili ponížení, jakému ji podrobila Tarantule.
Musela přijít na to, kdo to byl, ale ať si namáhala mozek sebe víc, nikdo ji nenapadal. Jediný, kdo odcházel z práce později než ona, byla právě ředitelka a Jarmilce se nechtělo uvěřit, že by se zrovna ona snížila k něčemu takovému.
„Přijdu tomu na kloub!“ řekla Jarmilka z ničeho nic nahlas a pustila se do práce.
Její kolegyně se na sebe podívaly a vyměnily si pobavené úsměvy. Jistě si myslely, že jí přeskočilo.
Než skončila pracovní doba, měla už v hlavě plán.
Nikomu nebylo divné, že se jarmilka nezvedá od práce jako ostatní. Seděla dál u počítače a zarputile ťukala do klávesnice. Dělala to tak koneckonců vždy, jenže tentokrát v tom bylo něco jiného. To však věděla jen ona.
„Seš v pohodě?“ prohodila k Jarmilce tiše kolegyně, zatímco se oblékala. Přece jen spolu seděly v kanceláři nějaký ten rok a ona sama dobře věděla, jaký je to pocit, být „na koberečku“.
„Co? Já? Jo, jistě, nedělej si starosti,“ odpověděla Jarmilka, trochu vyvedená z míry. Nebyla zvyklá, aby se někdo staral o její pocity. Pokusila se o úsměv, a i když z toho vyšel jen nakrčený pravý koutek, kolegyně jí úsměv opětovala.
„Tak se měj. A ne že tu budeš nocovat,“ rozloučila se, aniž by tušila, že právě to má Jarmilka v úmyslu.
Podle elektronické docházky už v budově byla jen ona, ředitelka a uklízečky. Jarmilka se nebála, že by její veličenstvo sestoupilo z výšin jen proto, aby zjišťovalo, proč ještě nešla domů. Pečlivě si tedy chystala zázemí pro svůj plán. Zkoumala, ze které skříně bude mít nejlepší rozhled na všechny stoly a jak moc má nechat pootevřené dveře, aby dobře viděla, sama neviděna. Na dno rozprostřela svůj kabát, aby tam měla alespoň trochu pohodlí a vypnula vyzvánění na mobilu. Ne, že by jí tak často někdo volal. Přesněji řečeno, každou neděli se jí ozvala matka, kterou o víkendech navštěvovala, jestli dobře dojela domů. Jinak nikdo. Ale co kdyby.
Konečně bylo vše připraveno. Uklízečka krom reptání, že jí někdo zavazí při práci, nedala najevo žádné podezření. Špionážní akce mohla začít.
Za okny budovy úřadu už byla tma. Kancelář tlumeně osvětlovaly pouliční lampy a v okolí bylo ticho. Úřad stál v průmyslové zóně, takže přes den se to kolem jen hemžilo lidmi, stroji i automobily. Úderem sedmé hodiny večerní, jakoby prstem lusknul, všechno utichlo a ulice se vylidnila.
Jarmilku ten klid znervózňoval. Nevěděla proč, ale chloupky v zátylku měla zježené.
Nebuď strašpytel, snad tady nečekáš strašidla, uklidňovala se v duchu, zatímco se snažila, uvelebit se ve skříni, aby to bylo co nejpohodlnější.
Konečně našla tu správnou polohu. Seděla s koleny přikrčenými k tělu a pootevřenými dvířky hypnotizovala stoly.
Nic se nedělo.
Hodiny ubíhaly a Jarmilce začala padat víčka. Když ji probudil vysoký pronikavý zvuk, nebyla si jistá, jestli skutečně usnula a pokud ano, jak dlouho vlastně spala.
Zvuk se ozýval v pravidelných intervalech.
Byl to protivný a důvěrně známý zvuk. Slýchala ho jednou týdně vždy po ránu a nenáviděla ho. Narušoval její rituál, kdy ji každý den, přesně ve stejnou dobu, budili svým zvučným hlasem fešáci z The Beatles.
Zvuk couvajícího popelářského vozu.
Jarmilka se ve skříni pohnula a sykla. Ze ztuhlých kolen jí projelo tělem bodnutí, až se jí zatajil dech. Na okamžik zavřela oči a čekala, až se bolest vytratí. Potom se pohnula znovu. Šlo to sice ztuha, ale šlo. Natočila se k mezeře ve dveřích skříně, aby zkontrolovala situaci. Z úst se jí vydral krátký výkřik, který téměř okamžitě zadusila dlaní. Srdce jí tlouklo a oči, už tak zvětšené silnými brýlemi, jí téměř vylézaly z obličeje. V rytmu splašeného srdce jí hlavou běžela jediná myšlenka: Prosím Bože, dej, ať mě neslyšeli.
Je zvláštní, jak se v nouzi i nevěřící člověk dovolává Boha. A Jarmilka v nouzi bezesporu byla. Kdyby tušila, co se bude dít, nejspíš by statistiku nechala statistikou a smířila by se s tím, že se prostě ztratila. Pravděpodobně by odešla domů jako každý den. Skládala by vyžehlené prádlo do úhledných komínků podle barvy, znovu je rozhazovala a skládala ještě lépe. Přitom by se utápěla v sebelítosti nad tím, jak jí ukřivdili. Nejspíš by se nerozhodla zůstat ve skříni a číhat na zloděje. I když v jejím případě si tím člověk nemohl být jist.
V kanceláři problikávalo oranžové světlo. Každou chvíli ozářilo místnost i její nezvyklé osazenstvo.
Na židlích seděla tři těla bez hlavy. U každého stolu jedno. Seděla bez hnutí s rukama toporně svěšenýma přes opěrky. Před nimi na stolech se živě činily hlavy – Jarmilka usoudila, že patří k tělům a co víc, v jedné z nich poznala uklízečku. Ostatně, před několika hodinami s ní mluvila. Ty dvě další budou bezpochyby taky uklízečky, pomyslela si a z nějakého důvodu si tím byla zatraceně jistá.
Z každé hlavy na stole, na místě, kde by měl být krk, koukaly čtyři páry kovových nohou a dvě obrovská kovově lesklá klepeta. Jarmilce hlavy připomínaly směsku mezi krabem a pavoukem. Díky klepetům se však přiklonila ke krabovi.
Její strach přemohla zvědavost, a tak, se zatajeným dechem, pootevřela skříň, aby lépe viděla.
Krabí hlavy klapaly o desku stolu, jak pobíhaly sem a tam a klepety se pilně probíraly stohy papírů. Jarmilka si všimla, že od každé z nich vede někam ke stropu téměř průhledné duté vlákno. Vlákno světélkovalo modře, jakoby jím projížděly malé modré kuličky. Zrovna, když se Jarmilka chtěla podívat, kam vlákna vedou, roztočila se jedna z hlav na stole dokolečka a místností se znovu rozezněl zvuk, který prve přičítala popelářskému vozu.
V příštím okamžiku neměla Jarmilka daleko k mdlobám. Měla chuť začít křičet a utéct z kanceláře.
Pryč!
Pryč od Ní!
Po zádech jí stekla kapka potu a ruce se jí roztřásly. Silou vůle se přinutila, aby pustila dveře skříně, které se s tichým vrzáním klepaly s ní. Jistě by ji brzy prozradily.
Ze stropu se svezla čtvrtá hlava. Klepeta jí chyběla, ale čtyři páry nohou měla také. Ne kovových, jako měly hlavy na stolech. Tyto byly černé a chlupaté. Hlava zůstala viset na vlákně, asi metr a půl nad zemí a v očích jí žhnulo zelené světlo.
„Tarantule!“ vydechla Jarmilka a nevěřícně hleděla na ředitelčinu hlavu.
Kanceláří se rozlehl hlas, jaký Jarmilka často slýchala v katastrofických filmech. Jenže v těch většinou patřily počítačům. Teď mluvila Ona.
„ZJIŠTĚNA CHYBA – ŽÁDOUCÍ STAV, ZJIŠTĚNA CHYBA – ŽÁDOUCÍ STAV,“ hlásala a přitom do sebe nasávala modré kuličky, které tenkým vláknem proudily třikrát rychleji, než předtím.
Točící se hlava, jak si Jarmilka domyslela, našla v papírech nějakou chybu a podala hlášení na nejvyšší místa. Náhle se zastavila a začala skládat papíry na hromadu tak, jak byly, než je začala prohledávat - ne vždy se trefila správně. Když skončila, stáhla kovové nožky pod sebe a znehybněla.
Jarmilce se tím vyjasnila další záhada. Tohle je důvod, proč má tak často pocit, že papíry nejsou tam, kam je položila. Proto každou chvíli musí něco hledat. Ulevilo se jí, že systém papírovaní a úhledných hromádek, jaký si zavedla, je přece jen bezchybný. Můžou za to tyhle… tyhle monstra.
Monstra, myšlenka na ně ji znovu postavila na zem. Pohroužila se tak do blaženého pocitu vlastní dokonalosti, že na malý okamžik zapomněla, kde je a co je tu s ní.
Znovu dychtivě vykoukla ze skříně. Tarantule byla zpět na svém místě u stropu a v pohybu byly už jen dvě hlavy. Jarmilka probodávala pohledem tu na svém stole. Byla si jistá, že žádný „nežádoucí stav“ nenajde. Podvědomě tušila, že už brzy přijde na to, co se stalo s její statistikou.
Nemusela čekat dlouho. Po chvíli se na stole její kolegyně zopakovalo stejné divadlo, jako před chvílí. Tarantule sjela ze stropu, nasála informace o chybě a vrátila se na své místo u stropu. Krabí hlava znehybněla. Čekalo se už jen na poslední. Tu na jejím stole. Aby taky ne, Jarmilka vždycky odvedla za den nejvíc práce a najít v ní nějakou chybu, to by se téměř rovnalo zázraku. Věděla to a byla na to patřičně hrdá. Zkrátka Jarmilka.
Konečně se roztočila i hlava na jejím stole, ozval se zvuk popelářského vozu, jenže tentokrát ho doprovázely i hlasité rány. Jakoby něco těžkého bušilo do kovové desky. Ze stropu se spustila Tarantule a její oči žhnuly rudě. Jarmilka se ve skříni přikrčila. V tu chvíli měla pocit, že o ní ví. Že každou chvíli zakřičí to své:
„Jarmilo, můžete mi to vysvětlit?“ Nebo ještě hůř, že jí z očí vyšlehne blesk a spálí ji i se skříní.
Nic takového se však nestalo. Kanceláří se opět rozezněl počítačový hlas: „CHYBA NENALEZENA – NEPŘÍPUSTNÉ, CHYBA NENALEZENA – NEPŘÍPUSTNÉ.“
Jarmilka si dodala odvahy a znovu vykoukla ze skříně. V tu chvíli by se v ní krve nedořezal. V obličeji zrudla a zalomcoval s ní vztek.
„To teda ne!“ vykřikla a vyskočila ven.
Hlava na jejím stole držela v klepetu štos papírů z jejího stolu. Rty se jí rozjely až k uším a horní část obličeje se překlopila dozadu. Kdyby byla Jarmilka blíž, viděla by díru, ve které rotovala řada krátkých ostrých kovových nožů. Jarmilka to však vidět nepotřebovala. Ozval se zvuk, který znala. Byl to nezaměnitelný zvuk mechanizmu ve skartovačkách.
Jarmilka s vytřeštěnýma očima sledovala, jak se její práce přibližuje k onomu děsivému zvuku. Téměř slyšela, jak se jí v hlavě točí mozkové závity. Co by měla udělat?
Hlava Tarantule se otočila a hleděla přímo na ni. Zvuk popelářského vozu zesílil, až si Jarmilka musela zakrýt uši. Stála před skříní a pohledem těkala mezi ředitelčinou hlavou a dokumenty, které pomalu mizely uvnitř hlavy.
V další vteřině už slyšela samu sebe, jak křičí: „Tohle je podvod, jak si můžete dovolit takhle sabotovat něčí práci! To vy jste zničila mou statistiku, přiznejte se!“ Naplněná pocitem křivdy, bezpráví a vzteku, se rozběhla k hlavě na svém stole. Popadla zbytek papírů, které z ní ještě trčely a vší silou je táhla ven. Potřebovala důkaz.
Bezhlavá těla, která dosud bez hnutí seděla na židlích, se pohnula. To, které bylo nejblíž, vstalo a obtočilo své ruce kolem Jarmilčina pasu. Tisklo ji tak pevně, že se skoro nemohla nadechnout. Pustila papíry a začala kolem sebe mávat rukama a vší silou kopala do holeně bezhlavce. To už se k ní dostaly i zbylá dvě těla. Jedno ji obemklo ruce a pevně je přitisklo k bokům. Druhé jí znehybnilo nohy a Jarmilka byla v tu chvíli bezmocná. Z očí se jí začaly řinout slzy. Z plných plic křičela o pomoc, ale věděla, že tu není nikdo, kdo by ji mohl slyšet. To je můj konec, proletělo jí hlavou a ztichla. Odevzdaně visela v objetí tří těl bez hlavy a čekala, co s ní provedou. Pomyslela si, že ji možná taky hodí do skartovačky.
Z ničeho nic se, s ohlušujícím burácením, ozvali Brouci. Přehlušili dokonce i zvuk „popelářského vozu“ a volali o pomoc místo ní. Neúnavně opakovali své Help, I need somebody. Jarmilka se pokusila otočit za jejich hlasem a v té chvíli ji silné ruce bezhlavců pustily. S dutým žuchnutím dopadla na zem.
Oslepilo ji světlo. Mžourala do něj a nechápala, co se stalo. Kam zmizeli bezhlavci a krabi a Tarantule? Nechápavě se rozhlížela kolem sebe a po chvíli si uvědomila, že leží na podlaze své ložnice, celá zamotaná do peřiny a zbrocená potem. Roztřásla ji zima. Zašátrala rukou po nočním stolu, aby nahmatala brýle. Nasadila si je a zalil ji pocit úlevy.
"Uf, byl to jen sen,“ zasmála se sama sobě a bylo jí, jakoby jí někdo ze zad sundal obrovský náklad. Brouci, kteří ji každé ráno budili, mezi tím zmlkli. Jarmilka se vymotala z peřin a vyhlédla z okna.
Od domu odjíždělo velké popelářské auto.
Jelo dopředu, takže už nevydávalo ty protivné pískavé zvuky.
Jarmilka si dopřála horkou sprchu, aby ze sebe smyla i poslední zlé dojmy z nočního dobrodružství. Oblékla se a vyrazila do práce. Někde u žaludku jí však stále svíral nejistý pocit.
Pospíchala.
Čím blíž byla, tím šla rychleji. Kousek před budovou úřadu se rozběhla a schody nahoru brala po dvou. Přišla později než obvykle, takže když rozrazila dveře kanceláře, zíraly na ni nechápavé pohledy jejích dvou kolegyň. Bylo jí jedno, že si nejspíš myslí, že se zbláznila. Aniž by se obtěžovala pozdravem nebo sundáváním bundy, dodupala dlouhými kroky ke svému stolu a podívala se na hromádku AKUTNÍ – RÁNO ODEVZDAT.
Bezmocně se svezla do židle.
Statistika byla pryč!
Na stole se rozdrnčel telefon…